Jak chránilo Československo své občany při havárii Černobylu? Zatajováním a propagandou

Jednou z největších postav naší literatury minulého století je bezpochyby Vítězslav Nezval (26. května 1900–6. dubna 1958). Básník, prozaik, překladatel a osobnost, která i svým životem přitahovala zájem. Jeho dílo je rozsáhlé, začíná v období první republiky, pokračuje přes období protektorátu až do éry komunistického režimu. A právě tehdy byl komunisty protěžovaným autorem. Otázkou ale je, jestli byl pouze zaprodancem komunistického režimu? (repríza)

Velkou postavou naší poezie je básník Ivan Blatný. Většinu života prožil v exilu a přestože stále psal, tak jeho básně většinou končily v odpadkovém koši. Kdyby se neobjevil jeho – jak říkal – anděl strážný. Ošetřovatelka v blázinci, kde žil po většinu času, Angličanka Frances Meacham. Setkání s ní tak bylo pro básníka osudovým. (repríza)

Někdy to bývá tak, že umělec za svého života zůstává nepochopen a až posléze se jeho dílo stává obdivovaným. Obdobné to bylo i s Františkem Gellnerem (1881–1914), který byl ve své době kritizován velikány naší literární kritiky jako amorální a vulgární básník. Nehodil se do světa tehdejší literatury, která byla na přelomu 19. a 20. století důležitým faktorem ovlivňujícím celou kulturu a společnost.

Mýtů a předsudků okolo žen v historii, stejně jako mýtů týkajících se církevního řádu jezuitů, je celá řada a některé vytrvale přežívají i několik staletí. O to může být překvapivější, že ženy byly v 16. a 17. století častokráte – vedle své rodinné role, také hybatelkami dění. V případě jezuitů byly těmi, kdo výrazně napomohly k jejich úspěchům.

Kult svatého Václava se opakovaně a s jistou naléhavostí objevoval v celé naší historii. Místem shromažďování se stávalo pražské Václavské náměstí s Myslbekovou sochou, svatováclavská témata nalézáme ve všech oborech kultury a v různých historických obdobích.