Show Notes
Taky vás překvapilo, jak se váš život změnil po narození prvního dítěte? Že všechno, co jste předtím budovaly, svoji osobnost, koníčky, pracovní dráhu, bylo najednou pryč? Pamatujete ještě na to, jak jste se cítili ty první měsíce? Možná se dokážeme dost dobře připravit na rodičovství prakticky a zajistit všechny technikálie potřebné pro péči o dítě. Na co se však připravit nedokážeme, jsou všechny ty pocity a stavy spojené s tím, že je tady nová bytost, která je na nás kompletně závislá a stáváme se strojem (a ultimátním zdrojem) pro zajišťování jejích potřeb. Ztrácíme svobodu a autonomii. Ztrácíme samy sebe a stáváme se neviditelnými. Co vlastně reálně od mateřství očekávat? A jak se vyrovnat se ztrátami, které přinese?
Naše blízkost, přítomnost a konání zklidňuje nervovou soustavu našeho miminka. Není tedy divu, že sa prvé roky upozaďujeme a u toho ztrácíme svoji vitalitu, jiskru a šmrnc. Jak se ale stane, že jsme z toho celého období rodičovské tak strašně vyřízené?
Nejde jen o emocionální a fyzickou zátěž, ale taky o tu mentální. Jak jsme dlouho doma s dětmi, tak se nám nějak plíživě postupně do portfolia dostane množství další práce, ke které jsme se původně vědomě neupsaly. Spadl nám do klína trojboj: děti, prádlo, žrádlo i s bonusem dalších povinností. Podíváme se na to, co je pravdy na tom, že se ženám na mateřské snižují kognitivní schopnosti a že se o nás někdy říká, že máme “mlíko v hlavě”. Vrátí se to někdy zpátky do normálu?
Další výzvy přicházejí, když nám děti odrůstají a začínají vylétat z hnízda. Ne až po pubertě, ale třeba jen do školy. Najednou přijde smutek, lítost i truchlení za tím, co bylo a už se nevrátí. Jak to, že jsme to miminovské období nedokázaly víc ocenit, když byly děti malé? A jak se s tím rozloučit a dobře to odtruchlit?
Jako společnost máme malou dovednost dobře uzavírat etapy, dobře ukončovat. Strašně rychle to pofrčíme a pak je nám to líto. Málo slavíme konce, kde můžeme vidět, co jsme získali a oplakat co ztrácíme, aby nám zbyla kapacita začínat dobře to další. Potřebujeme takové dožínky pro každou etapu života! Je vám líto za tím, co jste v mateřství nestihly? Mateřství je strašně obohacující, ale taky svazující.
Když jsou děti malé, tak na mnoho věcí nedosáhnem. A i když online najdeme spoustu inspirace, co všechno bychom mohli s dětmi dělat, nejde to stihnout všechno. A někdy nejde stihnout vůbec nic. V této epizodě se podíváme na to, co nám mateřství vzalo, co nám dalo a jak s tím dál naložit.
Celý rozhovor (80 min.) s předstihem najdete na herohero.co/pocitamdotri a forendors.cz/pocitamdotri.
More from Počítám do tří!
A je to tady. Asi nejtěžší téma, které jsme v podcastu měly. Na konci s tečkou černého humoru. Ale protože je smrt součástí našich životů, děti se nás ptaj a taky na setkání s konečností života reagují různými emocemi nebo změnou chování, rozhodly jsme se to pro vás zpracovat. Na konci najdete i seznam zdrojů a organizací, kam se obracet v případě potřeby.
Ze začátku, když jsme ještě s dítětem v symbióze a nevstupujou do toho další vlivy, se nám možná docela dobře daří naplňovat všechny jeho potřeby a snižovat míru frustrace a zklamání, která by mohla ústit do velkých emocí až hysteráků. To se ale rychle změní, když se dítě začne dostávat do střetu s realitou v rámci širší rodiny, na kroužku, na dětském hřišti, ve školce i ve škole. To jsou místa, kde dítě začíná budovat vztahy s vrstevníky nebo dalšími dětmi, které dost často fungují jinak, než je naše dítě zvyklé z domu a z kontaktu s námi. Najednou začne zažívat odmítnutí, zradu, zklamání, boj o moc, nátlak i fyzickou či slovní agresi. Jak dětem pomoct tyhle situace zvládat a co můžeme jako rodiče dělat pro to, aby nepřišly o všechny kamarády nebo neskončily v blbý partě?
Tušíte správně, že toto je náš nejsprostější díl, jaký jsme doposud vydaly. A protože jsme vám nechtěly vypípat díru do hlavy, tak doporučujeme přizpůsobit prostředí, ve kterém budete podcast poslouchat. Ano, toto varování je zejména pro vás, kdo řešíte excesivní užívání sprostých slov u vašich dětí a nechcete jim ještě víc obohatit slovní zásobu. Tak disclaimer bychom měly a teď co vás v této epizodě čeká… V různých sprosťárnách a vulgarismech naších dětí potřebujeme rozlišovat jestli je to nevhodný výraz směrující na nějakou věc či situaci a nebo se jedná o zraňující zbraň namířenou na živou bytost. Jestli dítě říká “vypíčený talířek” nebo “jseš zmrd”. To, proč děti používají sprostá slova, může mít milion důvodů. Dost to bude souviset s věkem, situací, emočným rozpoložením či nenaplněnými potřebami. Než začneme s kázněním “takhle mluvit nebudeš!”, pojďme se v prvním kroku podívat, co je za tím.
Co s tím našim dítětem je, že na nás pořád útočí? A jak se postarat o to, aby neubližovalo svému zranitelnějšímu sourozenci?
Souvisí strategie HODNÉ HOLKY se společenskými očekáváními, nebo je to reakce na trauma způsobená autoritářskými rodiči? A nebo je v tom ještě něco jiného? A můžeme našimi výchovnými postupy předejít tomu, aby z našich holek vyrostly ženy, které ustupují všem na úkor sebe? 👀 O tom jsme si povídaly na živém vystoupení našeho podcastu v rámci Letní podcastové scény. Podívaly jsme se na deset znaků PEOPLE PLEASERS a rozebraly několik situací, kdy je pro nás těžké nastavit si vlastní hranice a říkat druhým ne. 🙂↔️ Jak v tom podpořit naše děti? Máme zasahovat, když ustupují druhým a plní jim jejich přání, nebo to může být v něčem kontraproduktivní? 🙏 Nemyslime si však, že se tento scénář týka jenom holek. Existují i empatičtí, citliví, na druhé se dobře naciťující a rozdávající se HODNÍ KLUCI. I pro ně může být challenge nespadnout do extrémů svých darů. 🫠